17. listopad aneb co pro nás znamená demokracie?
17. listopad je výjimečným svátkem každý rok, letos jsme ale oslavili jeho kulaté jubileum. Je to už 30 let, co žijeme ve svobodné zemi. Oslavy tedy probíhaly i u nás ve škole.
V pátek 15. 11. 2019 jsme žákům 2. stupně zorganizovali projektový den. Učitelé i žáci přišli v dobových oblecích. Žáci 9. ročníku připravili krásné prezentace nejen o listopadových událostech den po dni, ale i o významných osobnostech doby. Žáci 8. ročníku vyzdobili třídu hesly, která byla hlásána při demonstracích a generální stávce, nástěnkami a fotografiemi, které zdobily třídy základních škol v roce 1989, a dokonce i autentickými hrami či školními pomůckami. V 8. třídě studenti 8. i 9. ročníku plnili úkoly a vyplňovali pracovní listy.
Všechny zásadní informace shrnula paní zástupkyně ve své prezentaci o Sametové revoluci a následně ztvárnila paní soudružku učitelku před revolucí.
Na konci projektového dne p. učitelka Motyčková připravila žákům online kvíz, ve kterém žáci dokázali, že si z výuky dějepisu a ze samotného projektového dne mnohé odnesli.
Na fotografie z projektového dne se podívejte na tomto odkazu.
Žáci 8. třídy se zúčastnili literární soutěže pořádané Informačním centrem v Uherském Hradišti. Tématem byla právě demokracie.
Přečtěte si nejlepší práce našich žáků, z nichž jedna bude oceněna na stupních vítězů. Žáci si zaslouží velkou pochvalu nejen za to, jak zodpovědně se ke své práci postavili, ale také za to, jak nám všem dokázali, že mají o událostech přehled a zajímají se o historii našeho státu.
Mgr. Hana Jurásková
JSME RÁDI, ŽE MÁME DEMOKRACII
Ahoj, jmenuji se Jana, narodila jsem se roku 1964, teď mi je pětapadesát let a budu vám vyprávět o tom, jaký byl můj život, když na území České republiky vládlo KSČ.
Do čtrnácti let jsem politickou situaci vůbec nevnímala a ani jsem se o ni moc nezajímala, ale když jsem nastoupila do osmé třídy, tak ačkoliv jsem nechtěla, začala se mě dotýkat. Bydlela jsem s rodiči v Uherském Hradišti v bytě o velikosti tři plus jedna. Můj otec byl prodavač v knihkupectví a matka byla kadeřnice.
Jednoho dne došel táta z práce jako obvykle v pět hodin odpoledne, vypadal trochu sklíčeně a nervózně, myslela jsem si, že je jen unavený a šla jsem si číst do svého pokoje, který byl vedle ložnice rodičů. Chvíli jsem si v tichosti četla, ale pak jsem dostala žízeň a šla jsem se do kuchyně napít. Když jsem vyšla z pokoje, zahlédla jsem koutkem oka, že dveře do ložnice jsou kousíček pootevřené a zaslechla jsem, jak táta mámě sklíčeným hlasem něco říká. Nakoukla jsem dovnitř a poslouchala ponurou a docela dlouhou konverzaci. Z kontextu jsem pochopila, že pan Novotný (což byl tátův spolupracovník a dobrý přítel) zmizel. Nechápala jsem proč a zbytek dne až do večeře jsem si s tím lámala hlavu. U večeře jsem se však neudržela a zeptala jsem se rodičů, proč zmizel. Máma mi vůbec nechtěla odpovídat, ale táta potom řekl, že už jsem dost velká, a když to udržím v tajnosti, tak mi to poví. Po dlouhém vysvětlování jsem pochopila, že pan Novotný protestoval proti režimu a že je skoro jisté, že ho zavřeli. Po chvilce ticha jsem se zeptala, jestli by se přece jenom nedalo něco dělat, taky protestovat, nebo se k tomu nějak vyjádřit, ale máma mě napomenula se slovy, že bychom mohli skončit stejně, takže radši nebudeme nijak odporovat. Tím naše konverzace skončila.
Po tomto zjištění jsem na většinu lidí pohlížela úplně jinak, prodavačka v obchodě, soudružka učitelka, pan policista všude, kam jsem se podívala, byli jenom zmanipulovaní a ustrašení lidi, které režim ovládal jako loutkář své loutky, a ta malá skupinka lidí, kteří zlo nejen viděli, ale i proti němu bojovali, byli zavřeni a možná i zabiti, stejně jako pan Novotný. Sice jsem už trochu pootevřela oči a spatřila záblesk reality, pořád mi ale velká část pravdy unikala.
Ačkoliv to bylo hrozné tak “zmizení“ pana Novotného nebyla poslední zlá věc, která mne musela potkat. Když jsem se v půli listopadu vracela ze školy, tak jsem uviděla policisty, jak odvádí mého otce v poutech. Rozběhla jsem se za ním se slzami v očích a volala jsem: „Neberte mi mého tatínka, vždyť nic zlého neudělal!“. Chtěla jsem se prodrat mezi policisty a naposledy tátu obejmout, v tom mě někdo zezadu pevně chytnul kolem ramen, byla to brečící máma, která mne odvedla nahoru do bytu. Když se za námi zabouchnuly dveře, máma mi vše vysvětlila. Dozvěděla jsem se, že táta býval s panem Novotným často v kontaktu a dokonce mu v protestech pomáhal…
První měsíce bez otce byly těžké, máma prodala byt (protože bychom nezvládali platit nájem) a přestěhovali jsme se do bytu menšího o velikosti dva plus kuchyňský kout. Do konce školního roku jsem si na život s otcem ve vězení v rámci možností zvykla, ale když jsem se hlásila na střední zdravotnickou školu, nemohla jsem věřit vlastním očím, protože mě nepřijali. Nemohla jsem to pochopit, vždyť jsem se tak dlouho připravovala, a navíc jsem byla vzorná jedničkářka a nejchytřejší dítě ze třídy, tak proč mě nepřijali? Když jsem to pověděla mámě, tak mě zarazilo, že není vůbec překvapená, a navíc to, co mi řekla, mi málem podlomilo kolena. Prý protože táta protestoval, mě nevezmou na školu. Pár dnů jsem z toho byla zničená, ale pak jsem si řekla, že s tím nemohu nic udělat a bude lepší se s tím smířit a vyučit se švadlenou.
Dnes mám taky dceru, která má to štěstí, že mohla vystudovat jak střední, tak i vysokou školu, umí dobře anglicky a německy a posledních pět let v Německu pracuje jako doktorka. Jsem na ni moc pyšná a jsem ráda, že ačkoliv jsem si já svůj sen nesplnila, tak ona může.
Denisa Železníková
Jsem ráda, že máme demokracii…
Od mé babičky, která se narodila roku 1943 a část života prožila před Sametovou revolucí, a která mi vyprávěla, jaké to bylo za doby, kdy demokracie nebyla.
Před Sametovou revolucí bylo mnoho zákazů, třeba cenzura v tisku, v televizi ale i v rádiu. Někteří lidé byli postihováni za chození do kostela, vlastnictví půdy, nebo poslouchání rádia, které bylo právě bez cenzury nebo za vyjadřování svých vlastních názorů na poměry ve společnosti a v některých případech šli lidé i do vězení. Také výběr jídla a surovin v obchodě nebyl tak široký a rozmanitý, jako je teď, a cestovat do zahraničí za mořem nebo za kulturou bylo také omezené.
Když to porovnám se současností, cestovat si můžeme, kam chceme, nejsme postihováni za vyjadřování našich názorů na současnou společnost a když si vzpomeneme, že chceme banány nebo třeba pomeranče, není problém si jich koupit, kolik chceme, a hlavně kdy chceme. Zkrátka dnes je svoboda pro nás hodně důležitá, a proto si svobody více vážím. Že bychom žili bez svobody a demokracie? To je pro mě nepředstavitelné.
17. listopadu 1989… den, kdy se svoboda stala skutečností. Na Václavském náměstí se sešla spousta lidí, kteří chtěli bojovat a cinkat za svobodu a za změnu života, který žili do té doby. Zejména to byli studenti a mladí lidé. Ti chtěli změnit způsob vlády, který se jim nelíbil. Za změnu bojovala nejen mládež, ale také starší občané Československé republiky. Jistě nemůžu zapomenout na pozdějšího prezidenta Václava Havla, který cestě za demokracií hodně pomohl, protože byl vstřícný ke studentům a všem lidem, kteří se podíleli na Sametové revoluci. Všem přítomným se nakonec povedlo zajistit pro náš stát svobodu. A tak se pomalu stával náš stát svobodným.
Chtěla bych tímto vyjádřit poděkování všem lidem, kteří šli cinkat klíči na Václavské náměstí za svobodu nás všech.
Ivana Múčková
JSEM RÁD, ŽE MÁME DEMOKRACII
Demokracie… co je vlastně demokracie? Svými slovy nemohu popsat, jak vypadala Česká republika v dobách minulých. Ale z příběhů mých dědečků a babiček jsem pochopil, že dříve to tak „růžové“ nebylo. Nyní je to zkrátka něco úplně jiného, než za komunismu a jsem rád, že jsem se do demokracie již narodil. Taktéž jsem rád, že díky tomuto režimu můžeme jezdit na dovolené, volit si své zástupce a vyznávat víru, jakou sami chceme. Narážím i na to, že si můžeme i zvolit, zda se ženit na obecním úřadě nebo v kostele. Mně osobně přijde, že demokracie je pro lidi celkově lepší než komunismus, a to asi nebudu sám. Zkrátka si můžeme dělat, co sami chceme. I tak ale samozřejmě máme stanoveny zákony, které musíme dodržovat, ať chceme nebo ne.
Žijeme v zemi, kde je demokracie tvořena podle lidí, kteří v našem státě bydlí. Také je zajímavé, že nyní si můžeme za svým slovem pevně stát a taky komunikovat s lidmi po celém světě přes sociální sítě a nikdo nám na to nemůže zakázat.
Jak třeba vypadá můj denní rozvrh? Čím se liší ode dne, který zažívaly děti
dříve? Ve škole s učiteli diskutujeme a snažíme se, abychom mysleli samostatně
a nevštěpují nám názory někoho jiného. Na ssvačinu máme to, co nám chutná, protože
v obchodech se dá koupit více než dříve. Tehdy tomu tak nebylo. Taky se můžeme
věnovat kroužkům, které nás baví. Předtím, tedy podle babičky, se muselo chodit do Jiskřiček a Pionýra.
A to nemluvím o možnosti televize, na kterou se můžeme dívat a to také na to, co nás baví. Demokracie je pro nás dnes běžná věc. I tak si jí ale musíme vážit a pečovat o ni, protože nikdys nevíme, kdy se může něco zvrtnout …
Jakub Gajdoš
Je super, že máme demokracii, protože …
Demokracie a svoboda jsou hodnoty, které naše generace přijímá naprosto přirozeně a automaticky, není nám vzácná. Pokud se ale zeptáme našich rodičů, zjistíme, že tomu tak vždy nebylo a že je to tedy věc, které bychom si měli velmi vážit a snažit se ji udržet a podporovat.
Jak to u nás vypadalo před rokem 1989, kdy u nás byla demokracie znovu obnovena?
Byla dovolena jen jedna strana a společnost byla rozdělena podle toho, zda s její vládou člověk souhlasil nebo ne. Většina lidí nebyla s režimem spokojena, ale navenek to nedali znát. Pokud by to totiž udělali, měli by oni i jejich rodina velké problémy. Co to konkrétně znamenalo?
Takový člověk si například nemohl vybrat práci, jakou chtěl. Většinou na něj zbylo jen podřadné zaměstnání, jako třeba uklízečka. Jeho děti nemohly nastoupit na svou vysněnou střední nebo vysokou školu, ale pouze na takovou, jaká jim zbyla. Nemohli ani vycestovat za hranice.
Ani lidé, kteří s tehdejším režimem souhlasili, většinou nežili spokojeně, protože byli i tak celým systémem omezovaní.
V současné době, kdy už je u nás opět demokracie, je něco takového nemyslitelné. Všichni máme rovná práva, se svým životem můžeme nakládat svobodně. Neznamená to ale, že si každý může dělat, co chce.
Každý má právo na volbu povolání i vzdělání. Můžeme cestovat, kam se nám zamane.
Máme velké množství politických stran a můžeme se svobodně rozhodnout, které z nich dáme ve volbách svůj hlas. Proto je dobré, že máme demokracii.
Celý svůj život bychom se měli snažit demokracii chránit a neměli bychom nikomu dovolit, aby nám ji vzal.
Kateřina Kecová
JEŠTĚ, ŽE MÁME DEMOKRACII
Co je vlastně demokracie? Snad možnost cestovat, podnikat, vyznat víru, studovat v zahraničí anebo jen tak si koupit kdykoliv banány v obchodě či nebát se říct vlastní názor.
Čím více se zamýšlím, tak zjišťuji, že můj vděk patří všem, kteří za demokracii bojovali a dokázali porazit totalitní režim. Vím, že doba před Sametovou revolucí, která nám přinesla převrat, nebyla vůbec jednoduchá.
Můj dědeček mně často vyprávěl, jak zažíval šikanu ve škole od svého třídního soudruha učitele jen proto, že jeho rodiče nechtěli vstoupit do KSČM a dědečkovi nedovolili být pionýrem a později členem Socialistického svazu mládeže. Právě proto nemohl studovat na gymnáziu, i když měl výborné známky.
Maminka si zase přála jít na pedagogickou školu, což se jí nepodařilo z podobného důvodu.
A jak se mám já? Můžu se zabývat tím, co mě baví. Těšit se, že pokud budu mít píli, tak si splním sen stát se lékařem a pomáhat druhým lidem. Vlastně vše záleží na mně, nikdo mi nezakazuje studovat, cestovat, hrát na varhany, učit se jazyky, prostě žít si své touhy. Mám 13 let a procestoval jsem spoustu států. Kdyby nebyla demokracie, neviděl bych krásná místa, neochutnal cizí kuchyni a možná se ani neokoupal v moři.
Maminka mi říkává, že v době, kdy se začal z naší republiky stávat demokratický stát, se účastnila manifestace a v Praze na Letenské pláni zvonila klíči. Vzpomíná, jak plakala… plakala radostí, že svítá naděje na svobodu, možnost studovat, cestovat… Tím vlastně na splnění jejích snů. Když se chtěla této manifestace zúčastnit, rodiče se o ni báli, aby se jí něco nestalo. Dědeček ale řekl, že ji musí pustit, protože by jinak vychovali zbabělce. A moje mamka je dodnes vděčná svým rodičům, že ji pustili a ona se mohla zapojit s ostatními studenty.
A co já? Poznal jsem jen krásný, bezstarostný život. Vlastně je mi smutno, až úzko, za všechny, kdo trpěli ve vězení jako političtí vězni, ale i za ty, kteří jen nemohli žít tak, jak chtěli oni samotní.
I když jsem se nad tímhle tématem do hloubky zamýšlel málokdy, tak jsem za něj rád. Pochopil jsem, že to, co se nám zdá automatické, například, že máme mír, svobodu, volnost, se může kdykoliv změnit. Proto si musíme demokracii opečovávat, vážit si ji a zdůrazňovat malým dětem, i nám teenagerům, že demokracie je vlastně dar, kterého si musíme vážit. Je důležité respektovat názor každého člověka a brát ho jako jedinečnou osobnost. Myslím, že pokud se toto dokážeme naučit, tak náš demokratický stát bude to, co se zpívá v naší hymně, kterou miluji, prostě zemský ráj to na pohled.
Tadeáš Rada
