Historie školství v Boršicích

O tom, kdy byla v Boršicích založena škola se nedočteme v žádných historických pramenech. První zmínku o existenci školy v Boršicích tzv. „schola ludus" nám dokládá zápis římskokatolické farní oddavkové matriky. Podle nového školního řádu z 6.12.1774 byla v Boršicích zřízena triviální škola. Triviální škola neměla budovu, vyučovalo se po domech, ale nejvíce v domě č. 132. Školu navštěvovali žáci z Boršic a přiškolené obce Tučapy. Roku 1820 je škola v Boršicích zapsána jako náboženský fond s jednou místností, v seznamu majitelů číslo 190. V roce 1825 přišla velká povodeň a škola byla zbořena. V té době se vyučovalo v domku č. 132 v části obce Bosna. Když v roce 1834 obec a majitel panství velehradského vystavěli novou školu, docházeli do ní i žáci z Tučap. Správcem školy byl Anton Kraus. Roku 1867 byla boršická škola dvojtřídní.

V roce 1869 vyšel Nový zákoník, který určoval plán vyučování pro další léta. Škola získává název „národní" a podle počtu učitelů dvojtřídní. Vyučování bylo půldenní. Novou úpravou zákona ze dne 2.5.1883 získává škola název „obecná". V roce 1903 dostala škola povolení k rozšíření a vznikla škola čtyřtřídní. Výnosem císařsko-královské zemské rady z 21.9.1906 došlo v roce 1907 k rozšíření školy na pětitřídní. Při výuce ve škole se postupovalo podle osnov pro šestitřídní školy. Šestitřídní obecnou školou byla škola v Boršicích až od roku 1937. Jako osmiletka začala boršická škola pracovat od září 1954 na základě zákona o školské reformě z roku 1953. Na devítiletou školní docházku se celostátně přešlo v roce 1958. Protože se ale Boršice potýkaly s nedostatkem místností pro školu, začala devítiletka pracovat až od roku 1960. V tomto roce poprvé v historii školy dostali žáci všechny školní potřeby - knihy, sešity, kružidla, plnící pera a tužky zdarma.

František Horenský

Působil jako pedagog, spisovatel, publicista i fotograf, byl ryzím vlastencem. Ojedinělou kolekci dvouset třiceti skleněných negativů získalo Slovácké muzeum od Ludmily Barčákové z Boršic v roce 1994-7, dalších více jak sedmdesát snímků se nám podařilo získat do dokumentace muzea k přefocení od Bořka Žižlavského, jemuž se naskytla neopakovatelná příležitost zachránit značně poškozené album na smetišti. Navíc byla řada snímků dokonce popsána rukou Františka Horenského, čímž vzrostl význam a dokumentační hodnota souboru. Ve fotografickém fondu Slováckého muzea jsou zastoupeny výjimečné snímky, které zachycují běžný život lidí především v místech jeho působení, v Pašovicích a poté v Boršicích. Miloval potulky přírodou, okolními vesnicemi, nejraději chodil do alejí nad Medlovicemi, nad Polešovicemi, toulal se lesy Divokem i Kladichovem.

Volná příroda a les pro něj byly chrámem. Putovával sám, s žáky, rodinou, příbuzenstvem i jeho společenstvem přes Smraďavku, do hlubokých lesů k Pile, kolem bludných kamenů Kozla a Kazatelny, přes Hroby až na Cimburk, na Buchlov, na pravěké Hradisko na Holém kopci. 
Rodiče mu předurčili kněžskou kariéru. V roce 1884 byl zapsán do olomouckého semináře, po dvou letech však proti vůli rodiny ze semináře odešel. Nastoupil na filozofickou fakultu do Prahy. Z finančních důvodů se vrátil na Slovácko a usadil se v roce 1889 jako učitel v Boršicích u Buchlovic. Udržoval kontakty s řadou regionálních sběratelů a kulturních pracovníků – s Bedřichem Benešem Buchlovanem, Františkem Kretzem, Josefem Klvaňou. Svými články přispíval do časopisů a deníků, především do Slováckých novin, Moravské orlice, publikoval dvě drobné sbírky Slovácké obrázky a Nové slovácké obrázky. 

Každodenní život selské rodiny, provázený obřady a obyčeji a celý kolorit ročního zvykosloví, to vše důvěrně poznal a později vylíčil nejen ve svém literárním díle, ale také ve svých obrázcích. Hry a povinnosti dětí na pastvě a v humnech, školní výchova, práce na poli a na zahradách, mateřství, děti jako nejvzácnější Boží dar, rodinné svátky a slavnosti i poslední chvíle člověka, to vše František Horenský slovně i obrazem vroucně a obdivuhodně postihuje.